Tak on i koníček, kterej se dá teoreticky provozovat s dětmi, je s dětmi úplně jinej.
Typicky cyklistika. Paradoxně nejlepší to bylo, když byly děti malý a vozili jsme je na sedačce. To jsme jeli, kam jsme chtěli my, dospělí, děcka se vezly.
Když začaly děti jezdit samy, výlety se musely omezit na trasy do 10 km a tam, kde není moc aut. A takových tras je omezeně, takže mně to pak už nebavilo, střídat furt jen těch pár tras.
Teď, když už jsou větší a ujedou stejnou trasu jako my, tak zas nechtěj, je to pro ně vopruz, voči v sloup, "a musim jet taky?", "kdy už tam budem" apod.
A tak se zmítám mezi pocitem povinnosti nutit děti do pohybu (jiné možnosti než cyklistika u nás moc nejsou)(a vždycky se snažím je navnadit něčím, že si dáme někde mňamku, vykoupeme se apod.) a svým pohodlím, že pojedu sama.