Přidat odpověď

Obě chodí ke stejnému učiteli, jedna hraje celkem nadšeně, druhá se zaťatými zuby. Hrají celkem dobře, zvlášť ta první.
Tu druhou musím občas dosti motivovat, ale protože ji se stejnou intenzitou musím nutit, aby si oblékla ponožky (aby byly obě stejné, už je vyšší level, to už většinou nedávám), udělala úkoly nebo odnesla talíř ze stolu, tak to beru, že piano je v normě.

Mají bezvadného učitele, umí to s nimi, je to kříženec speciálního pedagoga a svatého muže. Když ale jednou nebyl a mládežnice měly jednu hodinu suplování, přišla devítihlavá saň, která na nás chrlila oheň. Vyděšené jsme byly všechny tři. Následující týdny byly tak rozhozené, že jsem měla co dělat, abych je dostala k pianu v dobré náladě. Ovšem můj cíl je, aby hrály proto, že chtějí, aby je to bavilo. Víceméně se mi to daří.

Pan učitel jim už v mnohém vyšel vstříc (oproti svým dřívějším zvyklostem), takže jim třeba upravuje pro čtyři ruce melodie z filmů a tak. Já sháním noty a snažím se, aby to byly jednak zajímavé melodie v takové úpravě, která bude pro mládežnice hratelná - a zas ne moc jednoduchá, aby jim to učitel schválil.

Mládežnici č. 1 letos pochválil i můj otec, takto extrémně přísný bývalý VŠ profesor hudby, takže asi fakt dobrý.