Přidat odpověď

ALL, předesílám, že jsem sama také matka jedináčka a myslím, že ze svého dětství jsem se při jeho výchově dostatečně poučila. Mezi mými rodiči byl velký věkový rozdíl a ještě na mne dlouho čekali. Takže pro moji matku jsem byla smyslem jejího života, jinak, ač velmi inteligentní a schopná osoba, si do mne projikovala všechny své nenaplněné ambice. Ve všem jsem musela být nejlepší, (což jsem ve škole teda byla, ale jaksi se to bralo za samozřejmost), vyžadovalo se ode mne, abych byla "ta hodná holčička", neuznávala nějaké moje soukromí, ani ve svých 50 letech, jako OSVČ, která se živila zajimavou prací a sama vychovala syna, jsem jí nebyla v ničem dobrá. Dokázala mne pomlouvat a srážet i u ostatních lidí a někdy neváhala jít úplně proti mně. Psala si notýsek, kolikrát jsem ji vezla a kam po doktorech, byla schopná na mne přes synem křičet a říkat mi hnusné věci. Vymáhala, abys bydlela s ní a seděla v bance za šaltrem Vlastně jsme spolu měly konflikty až do její smrti a jsou některé věci, které jí prostě ani tedˇnedokážu zapomenout. V hrůze, abych - i podvědomě - nepáchala totéž na svém synovi, vychovávala jsem ho úplně opačně, k velké samostatnosti, podporovala jsem jakékoliv jeho - rozumné - aktivity, nikdy jsem se mu nesnažila nahlížet do soukromí, byla jsem přátelská k jeho slečnám, dokud si nevybral, vždy věděl, že se na mne může spolehnout. Dnes je mu přes 30 a myslím, že i moje věčně nespokojená matka by uznala, že to s ním vyšlo. Dneska chápu, že ona nebyla schopná být trochu štˇastná a neuměla se radovat, být v pohodě a nesnášela to ani u mého otce, ani u mne. Řekla bych, že spokojená matka je pro dítě tou největší výhrou. Omlouvám se za dlouhý příspěvek.