Přidat odpověď

Má tak metr šedesát, je křehká a útlá (hlavně paže a kotníky má útlé, prostě žádné svaly), husté dlouhé vlasy. Obléká se tak, že vynikne její ženská postava a i na velkou vzdálenost je poznat, že to je žena. Chová se jemně a spíš submisivně a i tak mluví, není hlučná, umí komunikovat, umí vytvářet pocit, že je přístav. To je moje dětská představa o ženě. A patrně vrozená, protože i bez toho, aniž bychom někdy mluvily o tom, jak má "správná" žena vypadat, tak si to myslí taky. Mají komplexy z toho, že jsou vysoké, s mohutnější kostrou, výrazné, ze své podstaty dominantní, a je jich všude plno, mají vlastní názory, prostě podle nich nejsou typické ženy. Vyvolaly ve mně moje zasunuté komplexy, málem se cítím potřebná jim omluvit, že jsou prostě po mně. A zejména ta mladší se netrápí kvůli klukům, ti ji vůbec nezajímají a asi ještě chvíli nebudou, fakt prostě chce vypadat jako květinka. Jenže kam přijde, tam je nejvyšší, má maso a svaly, hlavně ty jí vadí. Často to u nás teď řešíme. Přitom jsou obě výrazně krásné, působí velmi žensky (což říkám nejen jako matka, ale i jako pozorovatel, který vidí, jak působí na kluky, starší má různé ctitele snad od první třídy, kdy jí spolužák pořád nosil aktovku, dostávala dárky od kluků). Mám období, kdy mě toto téma hodně pálí a pořád přemýšlím, jak jim to v hlavě správně nastavit. Navíc se srovnávají mezi sebou a to mají materiálu spoustu, protože každá je jiná. A pro úplnost dodávám, že svoji dětskou představu ženskosti už jsem opustila.