Přidat odpověď

Tante, ale u nás je zajímavé to, že když jsem se dceři snažila vysvětlit, že ženskost není v útlosti a drobnosti, že každému se líbí něco jiného, a že já nejsem ani útlá ani drobná, a chlapům jsem se líbila vždy a líbím pořád, tak se na mě naprosto nechápavě koukla a řekla, že jí nejde o chlapy, že ona se chce líbit sobě. Což mě právě přivedlo k zamyšlení, kde se stala chyba. Možná prostě na počátku je nějaký obecný komplex z toho, že člověk se liší od průměru ostatních (drobné holčičky ve třídě), cítí se kvůli tomu nejistě, nesvůj, na to se nabalí mírnější sociální neobratnost (což souvisí s tím pocitem, že nejsem jako ostatní) a pak už se to veze. Najednou člověk řeší svou nedostatečnost obecně nebo v nějaké roli (žena). Hodně mě to trápí, protože to trápí je. Spíš teď mladší, starší už o tom nemluví, protože vidí, že ostatní to neřeší, že to řeší jen ona. Už je právě schopna vnímat a ocenit, jak na kluky působí, a zpětně ji tedy okolí přesvědčuje o nesprávnosti toho, co má nastaveno v hlavě. Pak se ale děsím toho, že se jednou zamiluje do nějakého trouby, co preferuje modelky hubené jak věšáky a bude moji krásnou dceru "motivovat" k tomu, aby byla ještě krásnější. A ona se nechá zblbnout, protože to prostě bude korespondovat s tím, co má v hlavě, že není taková, jako ideál. Takže k tématu musím říct, že "správně ženská žena" je prostě jen zhmotněním komplexu do nějaké role ideálu. Ať už ta definice pochází od ženy nebo od muže, prostě je od počátku vadná, a nemá smysl se o ni pokoušet, a věřit na její existenci.