Přidat odpověď

Tak ono taky záleží, jaký to má vývoj, jestli takové kraviny člověka drtily vždycky nebo až od určité doby. Pokud je to od určité doby, je to jistě příznak zhoršení psychického stavu, deprese, vyhoření. Zvlášť, pokud kvůli tomu i pláče. Ale pokud je to od dětství, může to být i povahou, sebevědomím, výchovou a tam to ty prášky tak lehce nevyřeší. A Konvalinka svoji výchovu kolikrát popisovala. Byla jsem vedená podobně, např. zrovna napomenutí cizím člověkem babička brala jako naprostou potupu a tak mi to i předkládala, takže z dětství si takových situací taky pamatuju hodně, od puberty mi to začalo být nějak jedno, naopak jsem vysírala i záměrně, ale z posledních let si to zase dost pamatuju, ale často jde i o oprávněné věci ze strany těch druhých. Nebo ne tedy oprávněné, ale o kritiku věcí opravdu vybočujících z normy. On když si pak člověk řekne, že všichni mu můžou vlézt na záda, snadno to přežene zas na druhou stranu.
Ono hlavně tenhle výchovný model nepředávat dál - kdyby někdo např. napomenul kdysi MM, tchyně by se okamžitě postavila na jeho obranu a toho remcajícího zpražila stylem že snad se nic tak strašnýho neděje. Když někdo napomenul mě, babička a pak i máma se postavily na jeho stranu a mě ještě před tím člověkem zpražily, že jim dělám ostudu. Je blbý, pokud dítě má pocit, že se matka za něj stydí a pláče kvůli tomu, že bylo hlasitější ve vlaku. Hrozně ho to znejistí, necítí v ní zastání.