Přidat odpověď

Psát pokyny v heslech na papírky ... Jako myšlenka dobrý, ale ...
U nás papírky končívají různě - dcera si buď začne nejdřív rýsovat tabulku (děsně touží mít všechno krásně nalajnované, ale není ochotná pro to nic udělat), spotřebuje na to asi hodinu času, takže mezitím už musí jít dělat něco jiného. Po návratu papírek nenajde, takže znova.
Nebo zapomene, cože tam má mít napsáno. Když už se nějakým způsobem ho podaří dopsat, tak ho stejně ztratí, zkoušela jsem už i dělat několik kopií
Pokud se (za mé spolupráce) podaří dopracovat se k plnění těch napsaných položek, má to stejný průběh, jako samotné psaní

Její největší štěstí je, že je prostě dítě štěstěny - většina ztracených věcí se najde, nějakým neuvěřitelným způsobem (např. sms z obecního úřadu - vyzvedněte si mobil vaší dcery , v kině diplomatické oslovení obsluhy: není to náhodou vaše průkazka pojištěnce, a dává mi kartičku, kterou už měsíc marně hledáme ...)

Za ty roky se jí povedlo vycvičit celé své okolí - učitelka z flétny už dobře ví, že pokud nebude mít sebou vlastní náhradní noty i náhradní flétnu, z hodiny nic nebude, holka zapomněla flétnu i když jela na meziměstskou soutěž

Zrovna včera jsem nahlas před manželem přemýšlela, když po holce hulákal, ať najde tu padesátikorunu, kterou měla na něco do školy, že těch 50 se už ve ztracených tisících ztratí (a to jsem počítala jen hotovost)

Takže u nás se to určitě ZLEPŠILO. Jenže proto, že jsme se s tím smířili, ne proto, že by se ty projevy podařilo eliminovat