Přidat odpověď

Supermanko já souhlasím, taky bych neodpustila nikdy rodičům nucené ostříhání vlasů.
A to jsem bych řekla nikdy nebyla fintivá holčička, spíš klučičí typ, ale vlasy jsem chtěla mít dlouhé a prostě patřily ke mně. Já myslím že je to dobře vyjádřeno že jsou součást osobnosti.

Ono totiž to co si kdo představuje jako "upravené" vlasy se může lišit. Já bych třeba nikdy co do vlasů nevyhovovala představě mé babičky, která furt řešila že mi vlasy moc lezou do očí, moc dlouhé, moc rozstřapené apod. I moje maminka asi měla spíš představu aby měla nějaký účes = v tý době něco zapletenýho, ale to já taky neměla ráda. Naštěstí nikdy podobné nápady s ostříháním nepraktikovala. Byť tedy asi měla představu o mém vzhledu zejména oblečení jinou.

Na čem bych trvala je čistota a pravidelné mytí nejen vlasů, i kvůli návyku které se tvoří v dětství. Ale to přece není problém v 9 letech zajistit, prostě dětem řeknu že si umyjí hlavu, když "zapomenou" tak je pošlu zpět do koupelny, anebo když to není až tak kritické, se dohodneme že zítra a pak už to tedy musí splnit. V pubertě bude (nejspíš) mnohem hůř, a tam už si stejně vynucené změny účesu nedovedu představit.