Přidat odpověď

Řvoucí a vystresované dítě bych taky asi nikam nedávala. Dcera ale byla co se týče hlídání v pohodě, skamarádila se s každým, já sama jsem byla úzkostné dítě, ale neřvoucí, bála jsem se cizích lidí a hlídala mě babička. A moc mě v tomhle neotužovala, byla jsem pořád doma, do školky jsem nechodila, jen krátce před školou a stejně jsem pořád marodila.

Ale největší úzkost z opuštění rodiči jsme zažila ve 12 - naši tehdy vycestovali na 14 dní do západního Německa, to bylo terno. A nás se ségrou hlídali každou jiní prarodiče, kteří se navzájem nesnášeli. Celých 14 dní jsem poslouchala babiččino vzdychání, že co když se naši nevrátí, že "vona" (myšleno máma) je chtivá všeho a že tátu určitě zblbne. A že tedy zůstanu u nich a sestra u druhých prarodičů, že oni sestru nechtějí a "voni" zas nebudou chtít mě. A preventivně jsme se se sestrou nesměly těch 14 dní vidět, i když prarodiče bydleli necelé 2 km od sebe. A řešilo se, co s mými věcmi, že klíče od našeho bytu mají "voni" a že to bude hrůza s nimi o něčem komunikovat. Naši o emigraci přitom vůbec neuvažovali, tady byli spokojení, tam by se s holými zadky neuživili, jen se tam jeli podívat jako na atrakci a přivezli džíny, aviváž a intimspreje. Ale ten stres si dodneška pamatuju. A bývalo by to asi bylo zajímavé, protož ti prarodiče, u kterých jsme měla zůstat já, pak za rok po roce od sebe zemřeli. A druhá babička taky. Zůstal jen jeden děda.