Přidat odpověď

Úplně ti rozumím s dementním seniorem, i když moc poradit neumím. Vloni mi zemřel v Brně na červeném kopci (LDN hrůzy) tatínek po mnohočetných mozkových příhodách a těžké demenci. Pleny měl taky, ale muselo se na něho dohlížet a kontrolovat. Hlavně těžce nesl ztrátu soběstačnosti, snažil se jaksi popřít problém s inkontinencí (a ke konci i stolice). Bylo to celkem vše beznadějné. Já si ve svém věku a situaci nemůžu dovolit odejít ze zaměstnání, obávám se, že jiné už bych asi nenašla.
Dřívější generace hlavně žen byly o 10 let dříve v důchodu - tím byla ve společnosti do jisté míry vyřešena i péče o staré lidi nebo malé děti. Bohužel dnešní hnusný trend je takový, že staří už společnosti nic nepřináší a začínají být obrovským neřešeným problémem. Je to i tím, že stárnou a umírají první generace, které už žily samostatně bez rodičů - nejsou zvyklí na generační soužití a solidaritu. Vše má "zařídit stát". Už i já se pomalu smiřuju s tím, že v lepším případě dožiju někde v ústavu na účet "eráru". Děti kvůli práci odešly už dřív dost daleko od domova. Jsme v kontaktu, ale na každodenní soužití už nejsme zvyklí.
To stejné jako s otcem, se teď rýsuje i s mojí maminkou (počínající popletenost). Místa v ústavech a zařízeních nejsou a tak chci rozeslat preventivně žádosti už teď dopředu, i když ten problém ještě není aktuální. Známá mi ale řekla, že bez vědomí maminky to nemůžu stejně udělat (maminka by musela žádost o umístění v zařízení podepsat). Takže jedině čekat na nějakou akutní situaci (úraz, pobyt v nemocnici apod...), potom by snad měla šanci na přednostní umístnění v některém ústavu i bez dlouhého čekání. Ale nevím, jsem celkem zoufalá.