Přidat odpověď

"...vlastní bydlení by mi dodávalo na exitenční jistotě, nebo nejaký majetek/slušné úspory, spíš pro ten klid, že to není závislé jen na příjmech..."
Hroudo toto bylo mým hnacím motorem, jsem člověk který jede přes jistoty . Z toho samého důvodu máme pole a malé domácí hospodářství. Byly totiž doby, kdy jsme teda měli dům na hypo, děckám jsem ale kupovala jogurty výhradně v 70% slevě a maso taktéž. K tomu jsem měla jistotu, že kdyby došlo k nějakému finančnímu průseru, nepomůže mi nikdo....
T teď obecně. A potom jsme teda měli štěstí, zariskovali a po skončení stavebka koupili první byt k pronájmu. Ten ale zase jsme rekostruovali v době, kdy manželovi spolupracovníci v zimě odpočívali, my valili na bytě, ten se nám po změně cen podařilo velmi výhodně prodat a za něj koupili další dva atd.... Takto jsme pokračovali. V našem případě to bylo částečně i štěstí na dobrý obchod.
Nicméně ta zkušenost z těch "chudých let" ve mně zůstala, pořád žijeme velmi skromně, děcka ke skromnosti vedu taktéž.
Ale zase máme trochu jiný problém. Zrovna minulý týden jsme se s manželem bavili, že jsme si to v životě nastavili pěkně pitomě, kdy jen pracujeme (ze začátku nutnost) a na zábavu musíme mít vysloveně vyhrazený čas (peníze už máme, když jsme se rozhodovali, zda pronajmout spodní byt v našem rodinném domě nebo ho využívat k zábavě - po rodinné dohodě jsme byt nechali pronajmout a část peněz vědomě užíváme výhradně na zábavu), tak si tu zábavu musíme kolikrát fakt připomínat, neumíme vůbec relaxovat. Pro mnohé nepochopitelná věc, mě to docela trápí a potom mám pocit, že mi život s dětma nějak protéká mezi prsty. Teď je t lepší, ale prostě jak někdo plánuje obědy, já plánuju tu zábavu. Já zase "závidím" kamarádce, která pracuje na velmi zkrácený úvazek a umí si spolu ten společný čas užít... Doufám, že to nezní moc zmateně.