Přidat odpověď

Ráchel,
to je zajímavé téma. Já jsem nesebevědomý introvert a dcera extrovert. V jejím nejútlejším dětství mi to nevadilo vůbec, naopak, byla jsem ráda, že má po život lepší povahu. A stačilo ji vypustit někde mezi děti a seznámila a zapojila se sama, introvertní dítě bych musela popostrkovat a bylo by nutné se vybavovat s ostatními matkami, případně se věnovat tomu dítěti, takhle jsem si mohla zůstat v klidu opodál. Později to řešil sport, kde mohla exhibovat podle libosti, ten sport dělá dodnes a už i trénuje, souběžně dělá i tanec.
Problémy v nesouladu povah se začaly projevovat až v její pozdnější pubertě a přetrvaly dodnes - vadí jí, že nejsem moc společenská, nerada si zvu lidi domů, akce, které ji baví, mě unavují, ji zas nebaví osamělé aktivity typu projížďka na kole s koupáním, jak nemá okolo sebe víc lidí, tak ji to nebaví. I když poslední dobou je hodně jen s přítelem a společnost taky dost omezila. Ale hodně jí vadí má neprůbojnost, nízké sebevědomí, způsob jednání s lidmi a instinktivní vyhýbání se jim, neúspěšnost v kariéře, která s tím souvisí...