Silvie, to máš těžké.
Záleží tedy na konkrétní situaci, ale uměla bych si sebe v podobné představit velmi snadno. Naše děti (aspoň ty nejstarší) bych v době 1. stupně ZŠ označila za extrémní loudaly. Čekat 20 minut, ptž se chlapeček zapomněl a jedno mu to po--ma--lu byl normál. Takže po těch 30 minutách bych už vypěnila a vyrazila dovnitř - a byla bych velmi překvapená, že dítě se neloudá v šatně, ale ještě ani neodešlo z družiny. Zvlášť pokud by šlo třeba o cestu k lékaři, vytočená bych byla (stalo se jednou, dítě jsem seřvala, ptž jsme na něj čekali extra dlouho a ono na obědě zapomnělo, že máme sraz kousek od jídelny. Na ránu
. Pak je otázka, jak jednala dcera. Nebyla si jistá, že má opravdu jít? Nepoprosila sama družinářku, aby si mohla zavolat? Nebo to nechala vyšumet jen tak? Pokud by úpěnlivě prosila, že potřebuje dát mámě vědět a byla srovnaná do latě, že nemá lístek, smůla a nikdo nikam volat nebude, tak by mě to vytočilo. Minimálně bych požádala, aby příště bylo umožněno dítěti jeho vlastním telefonem za naše rodinné peníze mě kontaktovat - nevidím jediný důvod, proč tohle zakázat. Pokud to dítě nechalo být, tak je třeba srovnat si dítě (a vtloukat mu to do hlavy).