Přidat odpověď

Fern - moje doktorka tohle neříká a když se zeptám, tak to uvede na správnou míru, třeba řekne kontext. Já teda doktorům neříkám, že díky netu jsem lepší doktor než oni, ale prostě jasně říkám, že nejsem blběna, která nábožně čeká na názor a info, že info mám, ale uvědomuju si, že to může být zkreslené, takže bych ráda to vysvětlila. Je fakt, že nechodím k nikomu, kdo mi nesedí.
A s tou tchýní - ono to má ještě jeden dopad. Jde o to, že ona si chce dělat vše podle svého, ale když bude problém, tak že my to pořešíme.
ten poslední příklad - já říkám - ale tohle přece nemůžete brát, přečtěte si to, tady to píšou. A co to vaše noční vstávání, však tohle je tady přímo řečeno, koukněte, co když upadnete a nedejbůh si zlomíte ten krček, co potom, vždyť tady už pak nebudete moci být sama, nepostaráte se o sebe. Nikdy jste nechtěla do žádnýho ústavu a my děláme vše pro to, abyste nemusela, ale vy zbytečně riskujete a ústav pak hrozí.
A ona se podívá a řekne - no on by mě do ústavu nedal /jako můj manžel/, je vaší povinností se o mne postarat, já jsem jeho máma.
O tohle jde - ona si myslí, že když cokoli udělá, tak že to vyřešíme. Naše chyba byla, že jsem hasili a řešili, cokoli podělala, ona řekla - no jo, já zapomněla, já jsem hloupá, stará, děkuju. Ale jen se oklepala, udělala to znovu.
Já už manželovi řekla, že musí s mámou natvrdo promluvit, protože za těchto okolností se o ni fakt starat nebudu. Že mu nebudu bránit, ale musí sám. To se zhrozil, protože naposledy se nenašel nikdo, kdo by jí píchal injekce naředění krve - to jsem musela já.
ale mne to už ničí - cítím v tom takovou marnost, zbytečná ztráta, nechci přihlížet, jak se zabíjí a nechci u toho asistovat. A nechci, aby vůbec v koutku duše doufala, že když to podělá, že to snad dobře dopadne - že se postaráme. Chci jasně říct, že já ne.
Ale zas jí nechci ublížit a třeba vydeptat. Ale jak to udělat?