Přidat odpověď

kambalo - já manželovi řekla, že za této situace se na tom odmítám podílet. Že to je k ničemu, že mě to ničí - to vidí sám. A že nemůžu koukat na to, jak se ona tráví a dělat, že je vše OK - tak tam nebudu chodit. On souhlasí, protože to vidí - ale pak stejně řekne něco ve smyslu, že vidí, že toho je teď moc a ať si odpočinu, že pak to bude lepší /tedy že to zas budu moci dělat/. Ale já mu říkám, že ne - že skoro rok ji dáváme dokupy a teď to zas hučí dolu a že se to horší a já na to nebudu mít už nikdy, protože budu vědět, že to k ničemu není, že veškerý snažení se spláchne do hajzlu. A že to ničí i jeho, ale nechce si to přiznat. a on mi řekne, že mám pravdu, že jí stanoví podmínky - jako ty léky pryč, plná moc k doktorce a tak. A pak k ní jede a řekne mi potom - no víš, já to nemůžu udělat, pochop, je to moje máma, taky bych tě podporoval, kdyby to byli vaši - a dozvím se, že je vše při starým -ona slíbila.
Já nevím - prostě to asi bude muset dopadnout tak, že jednou tam zůstane ležet a až pak pochopí - možná.
kambalo - s tou vložkou - máma mi vyprávěla, jak se s babi doslova prala, protože ona odmítala v tomto ohledu cokoli připustit. ale doktorka mámě řekla, že musí nad tím mít kontrolu. Teď už se babi nechá, ale máma říkala, že pak doma vždycky po tom zápasu brečela bezmocí - nic nepomáhalo, po dobrým, laskavě, důrazně - prostě nic.