Přidat odpověď

karino - to je snadný - motivace je daná tím, že bych ráda, aby zůstala co nejdýl soběstačná, protože to zklidní situaci a kvůli maželovi.
Já všude čtu, jak jsou senioři bezbranní /což jsou/ a jak se jim ubližuje a nejvíc jim ubližují ti, kteří jsou nejblíž, ale rozčiluje mě a deptá, že nikdo neporadí, nepomůže - stačí tak málo, jen spolupracovat a donutit je spolupracovat, ale oni jsou svéprávní, takže nemusí nic a blízcí musí všechno a ještě když se zadaří, tak vlastně týrám. Týrám, protože ji nutím a týrám, když ji nechám bez pomoci. Nevím, co teda mám. Pořád řeči o tom, jak se lidé snaží blízké umístit do ústavu - ale za jisté situace prostě už není zbytí.
Měla jsem pocit, že vím, že jsem připravená, že chápe a že ............ ale nejsem připravená na ty hrátky a ještě ani na situaci doma - že není jednotný postup. A nejsem připravená na neochotu pomoci třeba od tý obvodní - tam je antipatie, to ano - ale nebudu poklonkovat, když na to se.e.