Přidat odpověď

Já vím, máte pravdu, ale já mám pořád pocit, že jít od toho pryč a nechat v tom manžela, je prostě podraz.
Já se v tom hrabu - teda myslím lovila jsem na netu, abych to celý pochopila aspoň z hlediska práva a zákona, z hlediska etiky je to problematické a na etiku nejsou zákony.
Sepíšu, co jsem zjistila, abych si utřídila myšlenky a třeba to pomůže někomu dalšímu a nebo třeba někoho ještě něco napadne.
Takže:
-ačkoli je tchýně ve fázi demence, nikoho neohrožuje, tudíž můžu omdlívat z toho, že si bere pilule jak bonbony, nemohu s tím nic dělat. Je svéprávná a tudíž má právo se rozhodovat sama za sebe - a to ačkoli vím, že nedokáže odhadnout dosah svých rozhodnutí. Nicméně - je to její život, její rozhodnutí. už se teda neřeší, kdo má povinnost řešit následky - to už zase spadá zřejmě do etiky, o které se nikde moc nemluví. Každopádně mi z toho vyplývá, že ji nemohu do ničeho nutit a jen my dva /teda já a manžel/ si o tom musíme vážně promluvit, aby tedy rozhodnul o své míře zapojení teď a i potom.
- druhá věc je odpovědnost lékaře při psaní léků - tam nemohu pobrat fakt, že lékařka zná zdravotní stav tchýně /obvodní lékařka/, ví, jak je na tom s demencí, ví, že se léčí a klidně jí na jeden předpis předepíše dva léky, které ona vůbec nesmí spolu užívat a dokonce ani nesdělí, že ten jeden lék je velmi nebezpečný a velmi návykový. Přijde mi, že lékařka porušila své povinnosti, neboť musí vědět, že tchýni ohrožuje na životě. To jsem ale taky nikde nenašla. Nicméně mám právo - pokud bude ovšem tchýně souhlasit - ofotit si záznam z lékařského vyšetření za přítomnosti zdravotníka - a to zdarma. Což je sice fajn, ale vzhledem ke vzájemným vztahům s lékařkou si myslím, že tchýně nebude chtít - bude se bát, že jí zkazím jejich bezva vztahy.
A jsme zase na začátku. Takže buď ji manžel přesvědčí, že to je pro její dobro a ona se dobrovolně podřídí, ale ve všem a nebo nebude chtít a pak to beru tak, že demence nedemence, prostě chce uzurpovat čas mého manžela /jejího syna/ pro sebe s tím, že na ničem dalším nezáleží.
každopádně míč je na straně manžela - což mu řeknu a bude se muset rozhodnout, ale rychle, ne až se něco podělá a bude se muset hasit - U mne - buď všechno nebo nic, jakýkoli kompromis mě vždycky kousne do zadku. Takže buď se tchýně podřídí co se týká léků /tedy dávkování a nic navíc nebude mít/, lékařů - dá mi souhlas s nahlížením do její dokumentace a momentálně tedy i dovážky jídla /netrvám na denním odebírání/, tak pak pomůžu, pokud to bude zas ve stylu - to nemůžeš, smíš JEN - tak nic, protože máte pravdu, prodlužuju jen to zdání, že se vlastně nic neděje. A čím dýl ten stav bude trvat, tím hůř pro náš vztah.
Všem děkuji za podněty a příspěvky - opravdu