Přidat odpověď

Jentakj, jsi velká bojovnice a klobouk dolů. Možná by ti pomohla nějaká konzultace s psychologem nebo psychiatrem o tvých pocitech. Asi by ti řekl něco v tom smyslu, že děláš pro tchýni maximum co je v tvých silách a víc dělat nemůžeš. Proto to nemá dál cenu řešit. Ona je svéprávná a pokud se chce sama ničit - je to zkrátka její volba, i když se to okolí nemusí líbit. Nejbližší její příbuzný je její syn - tvůj manžel - nechala bych to celé na něm.
Já to s mojí matkou vidím tak, že se jednoho dne něco blbého stane (např. úraz, mrtvice apod...), skončí v nemocnici a potom v následné péči atd...Můj otec, dokud žil - byl velmi vyhraněně férový člověk. Neopustil ji a staral se o ni až do jeho smrti. Matčina blbá hlava ho ale nakonec semlela a matka ho svými chorobnými názory a dedukcemi stáhla sebou. Já se na to jen dívala...cokoliv jsem se snažila, vše bylo špatně a vygradovalo to, že jsem byla za nenáviděnou a nepřející dceru.
Viděla jsem pacienty s demencí v LDN v posledním stadiu nemoci. Je to beznadějné a strašně smutné a všichni včetně personálu jim už přáli jen rychlý konec.