Přidat odpověď

Dítě to stejně vnímá...možná horší, když neví, co se děje, jen tuší, že se něco děje. Myslím, že to jsou velké omyly rodičů, že dítě se to nedotýká.

Jinak i chápu, že někteří lidi prostě se nechají uchvátit a podlehnou nějakému vztahu...a taky, že ztráta iluze je hrozně moc bolavá.
Zažila jsem v různých rolích, i třeba jako to dítě, kdy mamka řešila prvotně hlavně sebe, ale časem jsem pochopila, že tenkrát asi neměla jinou volbu v tom stavu, ve kterém byla.

Radu nemám, na to není univerzální rada. Odloučit se a přetrhat to ještě asi neumíš a nemůžeš, důvěru jsi ztratila a nevíš, co on udělá dál...podle mne nastane takové divné období různého váhání, bilancování...nezávidím.
Držím palce.
A nedala bych moc na rady druhých, spíš bych si to třeba s někým ujasnila sama v sobě, i třeba s nějakou kamarádkou, co udrží objektivitu, protože fakt jsme každý jiný a co pro jednoho je jednoduché, pro druhého může být v některé fázi úplně nemožné nebo nepřijatelné.