Přidat odpověď

Vzpomínám si na to, jak starší dcera coby rok a půl staré batole spala po obědě jako syslík, zatímco za dvěma tenkými stěnami mi v kuchyni chlapi sbíječkami rozbíjeli podlahu...

A vzpomínám si na večery, kdy malé kojeňátko (postupně obě kojeňátka) uložené o půl deváté nebo tak nějak, sladce spinkala, a to přesně do okamžiku, než jsme se vplížili do ložnice jak indiáni na válečné stezce v naději, že by mohly být nějaké manželské radovánky v pohodlné posteli - děťátka kuřátka měla bezchybný alarm, hlásící "dorazila mlékárna!"

Jo a lego je mor. Strašný mor. Zabiják. Ty roky života, o které jsme všichni v rodině přišli, když jsme šlápli na kostičky a polkli zoufalý bolestný výkřik i upřímné kletby, už nám nikdo nevrátí!