I když si Johančin přístup dokážu zdůvodnit, blízký mi není. Ačkoli jsem pro přirozený chod věcí, nestydím se využívat moderních vymožeností.
Ad děti - jsem přesvědčena o tom, že dětská psychika udrží jakýkoli zážitek, který nespadá do stereotypu (takové se slijí do jednoho) - a vidět vlastní matku v bolestech je podle mě hodně silné kafe, které bych nerozdýchala ani teď. Johanka to určitě udělala, ale nějakým způsobem o tom mluvit, vyprávět, malovat, hrát divadlo ..... aby se pak psychoanalytici nepotili, až budou dolovat dávno (strachy) zasunuté vzpomínky a pátrali, proč něco nejde.
Předchozí