Přidat názor k článku Jak se rodí na farmě v Čechách

Líza má pravdu...
To nebylo tak, že by děti stály u postele umírajícího dědečka a dívaly se, kdy umře. Umírání občas provází docela dramatické výjevy a to i "poklidné a nekrvavé", mohou nastat rozličné předsmrtné agónie, křeče, umírající se dejme tomu prudce vzpřímí na posteli, může začít neartikulovaně řvát... u toho nikdy v minulosti děti neasistovaly a pokud ano, tak omylem, nikoli cíleně. Rozhodně nikdo nebudil děti ve tři ráno se slovy "tak děti, dědeček nám umírá, pojďte se na to podívat". Jistě, ony přicházely do styku se smrtí, ale v tom smyslu, že viděly daleko víc mrtvých než teď - vzhledem např. k dětské úmrtnosti nebylo téměř rodiny, kde by alespoň jedno nezemřelo. Děti viděly mrtvolu na marách, viděly nemocného, braly to jako přirozenou součást života, ale sám proces umírání jim nikdo vědomě nepředváděl. Ohledně porodu platilo totéž - děti chodily k sousedce nebo byly "vyhnány" někam na pastvu, na louku, nestály kolem matčiny postele a nepřikukovaly, co se děje.

Pro zájemce o tuto problematiku doporučuji publikaci Alexandra Navrátilová: Narození a smrt v české lidové kultuře, není to teda o dětech u porodu, ale je to velice zajímavá kniha.