Přidat názor k článku Jak se rodí na farmě v Čechách

Už druhý den si tu pročítám příspěvky, a teď už jsem to opravdu nevydržela nereagovat.
Johanko, předně, moc a moc Ti gratuluju k miminku! Jsi vážně super, že o tom navíc ještě dokážeš takhle napsat a ukázat, proč se někdo rozhodne pro domácí porod.

Ale teď k těm dětem u porodu: já myslím, že to hodně záleží na tom, jak se děti na porod sourozence připraví a jak se to s nimi potom probírá, a hlavně na tom, jak se k porodu staví rodina. Jsem psycholožka, a ačkoli ne klinická a už pár let doma s dětmi, pořád ještě mi něco v hlavě z vývojové psychologie zůstalo, abych měla dojem, že se k tomu můžu vyjádřit. Tudíž trauma z porodu sourozence, jak o tom píšeš Ty, Majo, určitě mít dítě může, pokud se přítomnost staršího dítěte potom interpretuje jako nežádoucí a porod jako takový jako nepříjemný a hrozivý; ovšem v atmosféře, kdy jsou ostatní přítomní v klidu a na porod se později vzpomíná pozitivně, pravděpodobnost nějaké traumatizace (zvlášť pro budoucí rozhodnutí mít vlastní děti) je podle mně dost nízká (pouze odhaduju, o žádných studiích na tohle téma jsem zatím neslyšela).
Zatím to dokládám pouze vlastní zkušeností - otěhotněla jsem a měla rodit v cizině, tudíž hlídací babičky pro starší, tehdy 22-měsíční dceru nedostupné a navíc v termínu porodu všichni známí na dovolené. Rozhodli jsme se dceru vzít s sebou do porodnice, spolu s jejím patnáctiletým nevlastním bratrem, který se o ni měl během porodu starat a eventuálně ji odvést z porodní místnosti, až by "šlo do tuhého". Nicméně předem jsem konzultovala s PA, která vedla předporodní kurs, její možnou přítomnost, a dozvěděla se, že (v porodnici, kde jsme chtěli rodit) to není neobvyklé a že i takhle malé děti snáší porod dobře. (Popravdě přiznávám, že jsem si to ovšem moc nedokázala představit.) Samozřejmostí pro mě bylo, že jsem Emmě vyprávěla, jak miminko v bříšku roste a jak se jednou rozhodne se narodit, což maminku bolí, ale není to špatná bolest, protože je z ní miminko. Protože ovšem člověk míní a pánbůh mění, cestou do porodnice mi v autě praskla voda a do pár minut se narodila Karolínka - za přítomnosti svého bratra, sestry a samozřejmě i tatínka, který ji chytal. Na nějaké odstraňování dětí z místa porodu samozřejmě nebyl čas ani prostor - nemohli jsme je přece vystrčit na dálnici a říci jim, ať čekají, až se malá narodí. Když jsem měla kontrakce a řvala při nich, Emma plakala, ale v přestávkách mezi nimi byla klidná - a když viděla Karolínku, překvapeně to komentovala. Následujících pár týdnů mi občas nahlížela pod sukni, jestli se nechystám porodit další miminko, a když viděla lva, říkala, že dělá uáááá jako maminka. Jeden čas měla období, kdy se se mnou o porodu nechtěla vůbec bavit a dělala hluchou (já vím, vytěsnění - ale takhle hluchou dělá třeba i když se s mužem pohádáme a já jí pak chci vysvětlit, že to nebylo kvůli ní a že se máme pořád stejně rádi), ale pak se nám podařilo začít se na to téma bavit a postupně si vyjasnit to, co se stalo. Myslím, že svoji roli mohlo hrát i to, že po příjezdu do nemocnice nad námi nikdo nelomil rukama, nesebral nám miminko a nerozčiloval se, jak jsme mohli takhle hazardovat. Teď už vím, že příště nebudu hazardovat a v klidu si překotně porodím doma - jakkoli jsem si domácí porod, navíc za přítomnosti dětí, ještě před rokem představit nedokázala a asi bych argumentovala úplně stejně jako většina lidí tady. Taky ale neříkám, že domácí porod za přítomnosti dětí je úžasná a doporučeníhodná věc - je věcí každého, jak se k tomu postaví, chtěla jsem jen nabídnout názor a zkušenost alternativní k tomu, o čem se tu hodně psalo. Myslím, že to souvisí s celkovým přístupem rodiny k tělesným stránkám života, ke kterým zrození, sex a smrt - a o tom všem porod je! - patří.
Mimochodem, Karolíně bude osm měsíců, je zdravá jako buk, její sestra se k ní chová vcelku přiměřeně svému věku a úplně nejraději si hraje, že je maminka a svoje "děti" kolíbá, kojí a nosí - a ačkoli, pravda, na porod si ještě nehrála (to bych možná spíš zbystřila), s oblibou mi teď vypráví, jak měla pupeční šňůru "jako Kanojínka".