Přidat názor k článku Mé předporodní peripetie - doplněno o porodní a poporodní část!

Já bych na pana profesora tak přísná nebyla, každá doba má svoje "specifika" a on prostě zaujímal stanovisko, které v jeho době měla většina lékařů, a vycházel z tehdejšího stavu poznatků. A o jeho vnitřní poctivosti svědčí to, že když zjistil, že se mýlil, tak to veřejně a nahlas přiznal, i když se třeba mohl obávat o svou pověst odborníka.

Spíš bych to brala jako podnět k zamyšlení, jestli je vždycky a za všech okolností dobré slepě věřit lékařským kapacitám i v případě, že to, co tvrdí, jde výrazně proti našemu vlastnímu přesvědčení, pocitům nebo názorům. Jasně že se člověk občas dostane do situace, kdy mu nezbývá nic jiného, než věřit, ale zkusme se vžít do kůže třeba té maminky ze 60. let, která dala na (určitě dobře míněné) rady pana profesora, (děťátko zbytečně nechovat a nekojit, aby ho nerozmazlila) ačkoli jí to samotné šlo proti srsti. Nemrzelo by nás to teď trochu? Nebo by se bývala zachovala líp, kdyby se na rady pana profesora ve vší úctě vykašlala a dělala si to podle sebe?