Přidat názor k článku Mé předporodní peripetie - doplněno o porodní a poporodní část!

Jen v rychlosti: Já si třeba myslím, že aby něco dobře fungovalo a poskytovalo služby, nemůže toho být dosaženo nátlakem, ale pouze přirozeným vyzráním toho, kdo to něco poskytuje. (Ono asi není nic příjemného pobývat u někoho, kdo není ztotožněn s naší verzí, a být přitom jen "trpěn").

Existuje svoboda přesvědčení každého z nás, i našich pánů doktorů, a prostě nelze vyvracet některému lékaři jeho pravdu. Není to hezké, lepší je změnit lékaře než mu zazlívat jeho přístup, ne? To vyvracení pravdy se ale děje na pacientech, v našem případě rodičkách - děje se tak jedině proto, že lékař je u nás nadřízen pacientovi, nikoli rovnocenným partnerem. Lze se spoléhat pouze na lékařovu lásku k lidem a empatii. Podle mne k pozitivním změnám u nás nedošlo kvůli tomu, že si někdo někde něco vymohl, ale že se díky převratu od komunismu přirozeně zmenšila podřízenost pacientů vůči lékaři a slovo pacienta začalo být více respektováno, pacientovi více nasloucháno v rámci empatických a jiných možností poskytovatele péče.

Toto zrání může být v porodnictví a lékařství podle mne na dvou úrovních: 1. přímo na "odentovsko kavanovské" - lékaři citlivého typu, kteří poskytují ženě svobodu projevu(takové porodníky je nutno podpořit, a tím vést pomalu porodnictví ke změně) 2. Nebo pro české porodnictví především na úrovni - podřízenost pacienta změnit na rovnocennost pacienta - snažit se změnit výsadní postavení lékařů u nás, jejich nadřízenost k pacientům, spíše než bojovat za konkrétní porody proti vůli poskytovatelů péče - ta rovnocennost by přinesla také přirozeně větší vstřícnost k rodičkám. tenhle boj za rovnocennost by měli vést muži, jsou na to lépe uzpůsobeni.