Přidat názor k článku Mé předporodní peripetie - doplněno o porodní a poporodní část!

Petro, nesmíš všechny soudit podle sebe. Já podstatně víc trpěla ve chvíli, kdy jsem se podvolovala rozkazům lékaře, protože mi jednak byly proti mysli, jednak jsem v dané chvíli stejně nic jiného dělat nemohla a to ve mne vyvolávalo ocit bezmoci. A nemyslím si, že bych proto byla neschopná, jenom vím, že příště to chci jinak a připravuji se na to. A mne osobně ty přípravy sebeméně nestresují, protože je dělám s vědomím, že vytvářím ideální jpodmínky pro své mimčo :o) Na přípravy porodu doma bych si asi netroufla, ale těžko říct - nějak mě "neláká", brala bych ho spíš jako nouzovku, kdybych neviděla jiné řešení. A zrovna tak jako mne nestresujípřípravy porodu mimo blízkost bydliště a přípravy na eventuelní ambulantní porod, tak z toho, v diskuzi psala JOhanka, nemám pocit, že jí by stresovaly přípravy na porod doma. Každá jsme holt jiná. Mne by opravdu víc stresovalo vědomí, že mi nezbývá nic jiného než čekat na porod v podmínkách, které mi z nějakého důvodu nevyhovují... Konečně, poprvé jsem touhle dobou trpěla depresema a manželovi doma brečela na rameni, že do nemocnice nechci, ať mě radši odveze na chatu, že se schováme před doktory v lesích :o))) Teď se do Vrchlabí vyloženě těším, což se projevuje i v mém pozitivním ladění :o)))

Takže co jednomu může připadat stresující, to pro druhého může být naopak povzbuzující :o)

S.