Přidat názor k článku V naději 2 - Porod

Porod doma považuji za příliš velké riziko. Mou mladší dceru mi po porodu dali na pokoj jako bezproblémové miminko. A ona byla - hezky spinkala, dobře se učila bumbat, vypadala naprosto spokojeně. Druhý den po porodu se najednou z ničeho nic začala dusit. V životě jsem neviděla někoho tak rychle změnit barvu - během pár vteřin z růžovoučké do temně fialové. Měla v sobě zbytky plodové vody. Nevím, co bych dělala doma, s dítětem, které se během 5-ti vteřin skoro udusilo. Nehledě na to, že bych doma pravděpodobně tu krátkou chvilku, kdy se ještě stihlo zasáhnout prošvihla. Pochybuju, že bych u ní doma pořád seděla a koukala na ní. V porodnici jsem v podstatě nic jiného nedělala. Ležela jsem a pozorovala svoje miminko.
Jasně, představa toho, jak přivádím svoje miminko na svět v láskyplném, důvěrném prostředí svého domova by se asi líbila každé mamince. I mě, samozřejmě. Ale v takhle závažné situaci, jakým porod a následující dny jistě jsou, bych si tu vysněnou pohodu radši odpustila a svěřila se do rukou odborníků. Moje dcera žije jen díky tomu, že jsem v těch pár vteřinách byla u ní a že v několika dalších vteřinách zasáhli lékaři. Ještě teď, po 17 letech, se mi sevře žaludek, když si na to vzpomenu.
Nechci nikoho přesvědčovat, každý se na věc dívá jinak, každý má jiné zkušenosti. Možná, že kdyby se mi nestalo to, co se stalo, byla bych též zarputilá bojovnice za porody doma. Nevím. Zkušenost, kterou jsem udělala, mě nutí vám říct: děvčata, rozmyslete si dobře, než se rozhodnete.