Přidat názor k článku V naději 2 - Porod

Jarko,

máš naprostou pravdu, taky ve mně hlodá červík pochybností. Věřím, že když budu mít miminko u sebe, tak se budu tisíckrát za hodinu sama sebe ptát, jestli jsem si opravdu jistá, že pojedeme za chvilku domů, i když na první pohled bude všechno v pořádku. Taky se bojím, že si doma nemudu vědět rady a něco, něco se stane, nechci ani domyslet. Nic není důležitější, než aby bylo zdravé. Anička se mi taky dusila, moc se nabaštila a pak blinkala, nemohla se nadechnout, ani hlásek vydat a nebyl to vůbec příjemný pohled, vidět tak malé tělíčko natahovat pacičky a pleštit očíčka ... taky mi je úzko i dnes, když si vzpomenu.
Ale mě se jedná hlavně o to mít tu možnost, aby mi nikdo nevnucoval svoje čtyřicet let zaužívané metody, které je líný měnit, abych byla považována za normální bytost, ne jen číslo ve výkazech, které se vymyká z normálu, či dement, který neumí posoudit důsledky svého chování, aby mi nebylo bráněno se rozhodnout sama.
Ale děkuju za tvoji zkušenost, myslím na všechno :-).