Přidat názor k článku Mé předporodní peripetie - doplněno o porodní a poporodní část!

Ahoj Milado,
nechci se Mámy zastávat, ale za totáče neměla rodička skutečně právo na nic. Já rodila svého prvního syna v roce 1987 a skutečně nešlo se ozvat, o tom, že by bylo miminko u matky nemohla být ani řeč, kojilo se přinesené dítě, povinně v roušce (kdo by odmítl, dítě nedostal), prsa se před kojením povinně desinfikovala septonexem - chodila sestra a všem je před přinesením dětí postříkala. Byla jsem svědkem toho, že jedna spolumaminka si miminko rozbalila, načapala ji sestra a hrozila policií! A otec - ten neměl do porodnice vůbec přístup.
Ze mě v den propuštění vypadl ve sprše kus placenty a protože syn už byl oblečený u manžela, sestra mu ho vzala s tím, že ještě něco zapomněli, lékař manželovi řekl: "S vaší paní je to špatný, jeďte domů." a odešel, než se muž stačil vzpamatovat, a to ho už sestra strkala na chodbu, ven z oddělení, aby nepřekážel. Ani pozdější stížnost nic nevyřešila, zahrálo se to do ztracena. Já začínající otravu krve přežila, kyretáž taky (kvůli potrhanému šití jsem neseděla víc než 12 týdnů).
V roce 1993 jsem už v nesrovnatelně lidštějších podmínkách a s tatínkem porodila druhého syna a loni v září sice v porodnici, ale s tatínkem a rozumným personálem, který se choval velmi lidsky a vstřícně k mým požadavkům, jsem porodila v pohodě ve skorosedě dcerku, kterou mi po narození položili na břicho, po ošetření s tatínkem, jsem ji přiložila k prsu a společně jsme se těšili celou hodinu, než ji odnesli na podrobné vyšetření na novorozenecké. Pak už jsem ji samo měla u sebe.
Dnes už jsem byla i schopná se ozvat a říct, co chci, ale tehdy, když mě sestra "sjela" už na hekárně, co se tak kroutím a vzdychám, když mám ležet klidně, nebyla bych se ozvala ani za nic. Dnes je to skutečně snazší, ale jistě jen díky maminkám, které sebraly odvahu a nenechaly si takové zacházení líbit, i díky tatínkům, před nimiž si personál nedovolil být na rodičku hrubý.
Zdraví a hezký den přeje Alka