Přidat názor k článku Školní dítě v náhradní rodinné péči

A víte, paní doktorko, kdy je trapně mně? Právě teď, když jsem si přečetla Vaši reakci plnou zloby a jedu. S paní Janou Frantíkovou jsem se poprvé setkala na besedě v rámci předadopčního kurzu a byl to jeden z mála světlých okamžiků tohoto kurzu, protože dokázala s humorem a nadhledem vyprávět o reálném životě pěstounské rodiny, což Vám sociálky a ani psycholožky dát nemůžou, protože to prostě samy neznají. Dále se s ní setkávám na Klubu pěstounů, který organizuje a zajišťuje na jeho setkání zajímavý program. Vaše osočování nechápu; tvrdíte, že "neustále mluví o svém sebeobětování" - to jste ji asi úplně nepochopila, pro mě je Jana naopak zdrojem podpory, když občas pochybuju, jestli dokážu žít plným životem, plánuju-li větší rodinu. Píšete, že by si náhradní rodiče neměli dělat reklamu a PR - pro mně není reklamou na Frantíkovi sro., nýbrž pokud už reklamou, tak na NRP a pěstounskou péči zejména, a říkám: jen houšť a větší kapky, protože dětí, které vyrůstají opuštěné v ústavech je stále mnoho. Píšete, že se opakuje - ale proboha, co by podle vás mohla předávat cennějšího, než zkušenost svého života? Jana není bavič Novotný, ale máma rodiny, o které vypráví. A píšete, že "nejsou připraveni být pěstouny, nýbrž adoptivními rodiči s příspěvkem státu" - kdo je tedy podle vás "kvalitní pěstoun" - urvaná matka, která nezná nic než svých dvacet dětí, plotnu a žehlící prkno? Tak to promiňte...