Přidat názor k článku Dvoujazyčná výchova

Milá Susann, ale i ostatní maminky, které se přikláníte k systému "oddělování" obou jazyků (tedy matka např. německy, otec česky atd.):
Věřím, že zmíněný systém může fungovat, jen mi to připadá velice překombinované (tj. po příchodu do místnosti vyhodnotit, kdo je přítomen, jakým jazykem tedy hovořit.....).
Já sama jsem "dítě" dvoujazyčné, ale protože trochu starší ročník (v dotaznících se řadím do kategorie 40+ :-D ), tak v době mého a bratrova (ten už je skoro 50) dětství rodiče k výchovným otázkám přistupovali asi více intuitivně, neměli vše tak do podrobna naštudováno, (leccos se také moc študovat nedalo, neb nebyla Rodina a net vůbec, a literatura v tomto oboru značně omezená). Tudíž to u nás vypadalo takto: mamka Češka (Brňačka), otec Bulhar. Před svatbou tu táta studoval, po svatbě žili 4 roky v Bulharsku, takže oba uměli a umí oba jazyky. Žili jsme v Čechách (tedy v tom Brně - jsou to Čechy? Podle jazyka tak úplně ne :-D ) a dovolené jsme trávili v Bulharsku. Ale v Brně táta založil bulharský klub, kde se scházela bulharská menšina, takže o víkendech jsme byli často s nimi - výlety, návštěvy a tak. Doma se mluvilo česky, (někdy rodiče nechtěli, abychom my děti rozuměli, tak mluvili bulharsky, ale záhy zjistili, že nemají šanci...). S Bulhary při klubových akcích ale mluvili bulharsky, na dovolené s příbuznými bulharsky. Bratr začal mluvil dříve bulharsky než česky, já do 7 let jen česky, potom jsem začala i bulharsky. Dodnes umím obě řeči, v obou řečech čtu, píšu (i když bulharskou gramatiku jsem se neučila, takže asi dělám chyby. Českou jsem se učila, ale chyby občas dělám taky :-D ). Podle výše uvedeného článku je mou "silnou" řečí" čeština - česky jsem studovala, česky myslím, česky se nemodlím, ale např. počítám. Pokud jsem v bulharském prostředí - Bulharsko či nějaká bulharská komunita v Čechách - začnu okamžitě myslet i počítat bulharsky. Při déle trvajícím vlivu bulharštiny (třeba týdenní tlumočení skupině Bulharů) se mi už zdají i bulharské sny.... Takže přesto, že sama cítím bulharštinu jako "slabší" jazyk, je jeho znalost dost silná a trvalá a to i přes naprosto nekoncepční výchovu mých rodičů. (Mimochodem - nejsem výrazně jazykově nadaná, kromě bulharštiny mám v hlavě pozůstatky školní ruštiny, domluvím se německy - ale o správné gramatice hooooodně pochybuji - a teď se 2. rok učím anglicky, neb to v práci potřebuji. Ale není to žádná sláva...).
Jsem přesvědčena, že láskyplné vícejazyčné prostředí se spontánním učením říkanek, básniček a pod. udělá pro budoucí vztah dítěte k jinému jazyku více, než striktní dělení rodičů na "jazykové sféry". Asi by mi jako dítěti přišlo divné, kdybych věděla, že táta umí česky, ale baví se tak jen s mamkou, babičkou či cizími lidmi na ulici, ale se mnou tak komunikovat odmítá.... Jak jsem psala - asi 7 let jsem bulharsky nepromluvila (ale pamatuji se, že jsem rozuměla). Nevím, proč jsem nemluvila, snad jsem se styděla. Vzhledem k tomu, že vím, že v 8 letech jsem tlumočila na mezinárodním táboře, tak jsem asi nemluvila nejhůř.... Bratr začal mluvit ve 14 měsících bulharsky, říkal slova, brzy věty, znal plno říkanek.... a dnes skoro nedokoktá ani pozdrav. akže je to hodně individuální.

Ahoj, zdravím a prosím - nechejte ve výchově více prostoru spontaneitě a pokud mají děti možnost vnímat oba (či všechny tři) jazyky, věřím, že je budou i ovládat. Vždyť svoje mozky údajně využíváme jen asi z 20%, takže je tam plno nevyužitého "prostoru".

Ahoj Simča