Přidat názor k článku Kojení je někdy dřina

Já jsem z těch, které to vzdaly. V porodnici mi dávali transfuzi, kojit jsem začala pozdě a zmateně a začalo být jasné, že nemám mléko. Byla jsem tak pitomá, že jsem se pořád chtěla rozkojit, i když mě v nemocnici začali přesvědčovat, abychom dokrmovali. Dítě strašně zhublo, v nemocnici mě jen pomalu přesvědčili, že začneme dokrmovat... Dnes je mi líto, že jsem takhle trápila své dítě hlady a v nemocnici přidělávala starosti personálu. I po návratu domů jsem dělala všechno pro to, abych rozkojila. Na laktační lize mi nepomohli a bez vyslechnutí mi radili krmit injekční stříkačkou. Moje dítě bylo ale velké a hladové a z injekční stříkačky polykalo zřejmě hlavně bubliny vzduchu... Bylo to strašné období. Potom jsem začala přikrmovat (pomocí promyšlené lahvičky a dudlíčků známé značky) a dítě bylo najednou úplně v pohodě. Od dvou měsíců spinká krásně celou noc, doma je pohoda, nikdo se ničím nestresuje, všichni jsou odpočinutí. Dnes bude chlapečkovi třináct měsíců, dosud měl jedinkrát silnější rýmu bez horečky (babička vozila kočár...), jinak je zdravý jako řípa, veliké a krásné dítě, v psychomotorickém vývoji o několik měsíců napřed. Baštíme normálně, alergie žádná. Chtěla bych varovat maminky před fanatickým prosazováním kojení. Po porodu jsou zřejmě ženy odhodlané udělat pro své dítě to nejlepší, jejich psychika je mírně řečeno trochu vyšinutá a může se stát, že svému dítěti nakonec spíš ublíží než pomohou. Jsem ráda, že jsem to všechno pochopila, ale bylo za pět minut dvanáct a dodnes mám výčitky svědomí - ne z toho, že jsem nekojila, ale z toho, že jsem nezačala přikrmovat dřív!