Přidat názor k článku Kojení je někdy dřina

Já nevím. Když se narodila má dcera v roce 1989 a já na jejím půlroce řekla, že je kojená, pediatr se vyděsil. Prý to nejde. Musím dávat šťávičky. Štávičky z čehokoli okamžitě vyzvracela. Tak jsem prostě řekla, že je dávám /i když jsem je nedávala/, že přikrmuji /i když jsem nepřikrmovala/. Na jejím roce mi pediatr řekl, že to kojení už prý je k ničemu, tak ať přestanu a díval se na mě jak na exota, když jsem chtěla vědět, čemu to tedy škodí. Kojila jsem 2 roky a nemohl to strávit. Jeho první otázka byla při každé návštěvě: "ještě?" - a já na to: "ještě jo".
Přiznám se, že to bylo také z mého čistě sobeckého důvodu. Neumím si představit, že bych v noci vstávala a vyvářela a připravovala nějaký sunar - kojení je mnohem pohodlnější. Už jen z pachu všech těch náhradních mlék se mi zvedá žaludek a při představě, jak dudá dudlík /tu hnusnou gumu - dříve nebyly dudlíky silikonové/, tak je mi blivno ještě teď.
V této době bylo také každému důrazně doporučeno, že dítě spát s matkou nemá, nejdříve krmit šťávičkami a pak polévkami, miminko pokládat co nejvíc na bříško /to ona přímo nesnášela/.
Nic z toho jsem nedělala, protože mi přišlo, že když to dceři vadí, tak to pro ni nebude to nejlepší.
V roce 1998 se narodil syn a zase doporučení od stejného pediatra - nedávat na bříško, když to nemá rád, v posteli ať je co nejvíc se mnou /prý bude klidnější/, nejdříve polévky a šťávičky později, protože se špatně tráví, příkrmy tak od 9. měsíce a kojit co nejdéle a kdykoli, kdy si syn řekne. Tak tahle doporučení mi sedla líp. Když jsem rozpor mezi doporučením v roce 1989 a 1998 pediatrovi sdělila, tak mi řekl, že bude nejlepší se řídit instinktem a tím, co dítěti vyhovuje.
Takže, jsem MOC ráda, že jsem všechny mé děti mohla kojit poměrně dlouho. Ale pokud některá matka nemůže, některá prostě z nějakého důvodu nechce, není potřeba ji kamenovat.
Je také pravda, že vždy asi na třech měsících vždy byla nějaká laktační krize, děti řvaly, jako kdybych neměla mléko. Ale z výše uvedených důvodů jsem si nějak nepřipouštěla, že by to dál nešlo. Pak se to všechno nějak srovnalo a já kojila dál. U všech mých dětí byla tato krize stejná.
A také mi připadá, že kojení je i z čistě ekonomických důvodů výhodně.