Přidat názor k článku Kojení je někdy dřina

Poté, co jsem nekojila prvního syna(a i dnes mám tak nějak automaticky dodávám, že z důvodu nemoci při porodu)jsem se hodně trápila špatným svědomím. Dcerku jsem šla porodit s vědomím, že to zase nepůjde. Jelikož bylo tenkrát ve špitále plno, umísťovali automaticky děcka druhorodiček zvlášť(bylo to dávno) a princeznu nosili na kojení celkem bez komentáře. Žila jsem na tom, že je dokrmená a byla jsem vděčná personálu, že to se mnou nikdo nepitvá,myslela jsem že mi prostě není dáno. K mému překvapení mě propouštěli jako PLNĚ KOJÍCÍ.Šestinedělí bylo klasické nebo-li šílené, takže velmi podobné tomu ve článku. Akorát jsem měla zkušennost, že i uměle živený syn špatně přibíral, blinkal a ustavičně řval, takže jsem to pojala jako věkovou zvláštnost a za čas se to usadilo,kojili jsme dlouho a bylo to prima.
Já tedy velmi chápu pocity maminek, kterým to nevyšlo, uprostřed propagandy za kojení,děs a hrůza. Zároveň jsem zažila, že je to v podstatě tak jednoduché a normální.
Mé děti jsou bohužel obě alergické. Dobrou noc.