Přidat názor k článku Kojení je někdy dřina

Nedá mi to a musím reagovat a souhlasit. Nikdy nezapomenu na to, jak mé dítě strašně řvalo hlady, jak mělo vyděšený výraz... Fotky, které dělal manžel týden po porodu bych nejradši roztrhala a vyhodila. Je na nich utrápené dítě jak z nějakého utečeneckého lágru - a trápila jsem ho já. Byl chudák tak hladový, že začal docela hodně spát - všechno se v něm jakoby otupělo a myslím, že je prostě určitá hranice, kdy podvýživa může ochromit různé biologické funkce i vlastní vývoj. Mají vůbec lidé z laktační ligy dostatečné vzdělání na to, aby tyto věci dokázali zhodnotit? Měla jsem asi štěstí, že můj syn byl od přírody chlapák – čtyřkilové silné dítě – a že se díky umělému mlíčku zase rychle otřepal. A jsou tady další věci – a to je psychika lidí, kteří o dítě pečují. Může být spokojené dítě, jehož matka je utrápená a místo aby pomáhala miminku objevovat tento svět, tak sedí v kojící židli a myslí jenom na to, aby odkojila přesně podle zásad WHO? Sama vidím, jak je moje mimčo úplně jiné, když jsem sama v pohodě. Je to všechno otázka míry a kompromisů. Kojení je lepší, když jde v pohodě. Podvýživa, stresy a nervozita jsou horší než nekojení. Uvědomuji si to, když přijdu se svým nekojeným dítětem mezi děti kojené například na plavání. Moje dítě se prostě chechtá od začátku až do konce. A to je pro mě důležité.