Přidat názor k článku Kojení je někdy dřina

Okolo kojení se dělá strašná věda. Je to jen na škodu věci. Stačí jen poprvé vědět základní věci a když není jiný problém, jde to tak nějak přirozeně. O technice kojení už vycházejí knihy - to je pro mě neuvěřitelné. Když jsem porodila své třetí dítě, tak jsem řekla, ať mě nechají, že kojit chci a budu si kojit podle svého. Naštěstí mě nechali. Taky to nebylo jednoduché. Malý strašně hubnul, stále blinkal a pít rozhodně nechtěl. Co chtěl, jen spát. Řekli, že není jiná možnost, než mu dát sondu, prý kvůli dehydrataci. Chtěla jsem mluvit s dětskou primářkou. Důkladně a dopodrobna mi vysvětlila problém a rizika - nalokal se prý plodové vody. Dohodli jsme se. Dala mi noc na to, aby začal pít. I když vůbec nechtěl, doufala jsem, že až ucítí mléko, bude pít. Co vypil, okamžitě vyblinkal. Pořád usínal. Stále jsem ho budila. Byla jsem přesvědčená, že když se žaludek vyčistí, tak mu bude líp a pít bude. Připadalo mi, že to je rozhodně citlivější, než sondou.
Ráno, když přišla primářka, už dokázal něco vypít a i se občas nepoblinkat. Byla jsem šťastná, sonda nebyla nutná. Kdybych se ale nazajímala, sondě by se nevyhnul. Připadalo mi, že to pro lékaře bylo takové jistější řešení.
Protože mé děti byly vždy velké a těžké, kojila jsem nejraději v leže. Jednou v noci /v porodnici/ jsem tak nějak cítila, že se na mě někdo dívá. Otevřela jsem oči a nade mnou stály sestry a lékaři. Vyděsila jsem se, co se děje, protože jich tam bylo tak 8. Prý nic, mám pokračovat, jen se chtěli podívat, jak kojím. Že prý mám kojící polohy, které ještě neviděli.
Že prý za tu chvíli jsem vystřídala 2, aniž bych musela s dítětem hnout a stačila jsem přitom vystřídat prsy.
A kde tedy jsou ty návody, protože já si nijak originálně nepřipadám. Jen jsem kojila tak, jak nám to vyhovovalo - hlavně bez pouček.