Přidat názor k článku Kojení je někdy dřina

Jířo, myslím si, že je to jako v životě. Leccos nemáš nastudováno a musíš si poradit. Mně dali dceru až po třech dnech /bylo to v roce 1989/ a od porodu jsem ji viděla poprvé. Za ty tři dny mi ji ani neukázali. Donesli mi ji, až když jsem po neúspěšných žádostech skončila u ředitele nemocnice. Pak byl hukot, protože hned u něj jsem napsala stížnost. Takže mi ji donesly, hodily ksicht a řekly /sestry/, že si jistě poradím, když jsem našla cestu k řediteli si stěžovat. Nikdo mi ani neukázal, jak přebalit, jak vykoupat, o kojení ani nemluvě. Prsa jsem měla nalitá k prasknutí, dcera pít nechtěla a sestry mě totálně ignorovaly. Takže jsem si musela pomoci sama. Kojit jsem chtěla, mimčo jíst muselo a prsa mě bolely, tak jsem si řekla, že to MUSÍ jít. Nešlo to hned, ale poradila jsem si. To ostatní jsem odkoukala od sousedky /té normálně pomáhaly/. Pak mi jedna chytrá sestra řekla, že malou nesmím mít u sebe v posteli. Tak jsem jí teda poslala do háje, že když se nezajímala doteď, tak ať mě laskavě vynechá.
Bylo to docela těžký, protože tenkrát do porodnice nesměly návštěvy, já měla první dítě, ale důležité je, že jsem si poradila. Protože jsem neměla na výběr. Teď jsou v porodnicích všude vyvěšené různé informace, ale tehdy tam byly 2 nástěnky KSČ - v porodnici děsná pomoc.