Přidat názor k článku Kojení je někdy dřina

Je mi opravdu smutno z agresivity, se kterou se propaguje kojení, a z ostrakizace, se kterou se potýkají nekojící matky.

Mám dvouměsíční dítě. Mléko jsem neměla. NIKDY. V těhotenství nic z prsů neukapávalo, po porodu mi neteklo ani kolostrum. Dítě se přisávalo krásně, sálo jako o život, ale nebylo co. Po sedmi dnech se vytvořila slaboulinká laktace (nikdy se mi nepodařilo dát dítěti ani odstříkat více než 20, spíš však 10 :-( ), do měsíce byla pryč. Vyšetřením prsou zjistila lékařka v porodnici, že mám málo mléčných žlázek a mléko se prostě nemá kde tvořit.

Vím, že jsem prostě kojit nemohla a že jsem pro to udělala maximum: přikládání každou hodinu, pití 4 litrů tekutin denně, čaje na podporu kojení, neustálá kontrola techniky s PA a laktační poradkyní... přesto mléko nebylo.

A přesto mám doteď těžkou depresi a frustraci z toho, že nekojím. Připadám si jako ta nejhorší máma na světě. Někdy to dochází už tak daleko, že si říkám, že kdybych tu nebyla, to dítě by to ani nepoznalo... vždyť ho stejně nekojím a flašku mu může dát kdokoli, táta ale i třeba sousedka :-(((. Vůbec se necítím jako MÁMA.

A to všechno proto, že čtu články, kde se píše, že to nejdůležitější, co mohu dítěti dát, je mateřské mléko... o lásce a péči se nic nepraví. A já "to nejdůležitější" nedala... A i proto, že musím každou chvilku čelit nesouhlasným výrazům a šokovanému dotazu: "TY NEKOJÍŠ?!?!?"

:-(((((