Přidat názor k článku Děti se ptají na smrt

Jako dítě jsem tím byla vyloženě postižená. Jsem ze vsi, kde se každý pohřeb vinul návsí a navíc se ímrvére lezlo na hřbitov okopávat macešky(místo nedělní procházky) Moje babička v tom byla přebornice a navíc, když jsme opouštěly hřbitov, s povzdechem se loučívala:"Hajejte, spinkejte" Do toho jsem vyrůstala v tichém křesťanství(moc se o tom nemluvilo, byla 70.léta, ale ti Kristové nenápadně všude čněli) a já jsem si to nějak spojila s vírou v Ježíška, takže navzdory hřbitovně-pohřebnímu neklidu jsem to jakž takž akceptovala, jako že to v nebi někdo řídí a že ty lidi poměrně komplikovaně lezou hrobečkem do nebe. Pak jsem se velmi záhy šokujícím způsobem dozvěděla, že dárky dává máti a bylo hotovo. Při zvuku místního umíráčku jsem zalejzala pod postel a tam jsem zvracela, do dneška jsem trošinku psycho:).
Mé městské děti s realitou smrti nesetkaly a chovaly se přibližně, jak popisuje článek, nepamatuji si nějaký jejich neklid. Vím, že smrt je součástí života, ale vlastně nevím,jak jim to vysvětlit. No snad se to oklikou dozvěděli(17 a 20 let), ale co řeknu za pár let mimču?
Příspěvek je o tom,že bych fakt byla opatrná, dneska se tomu směju, ale bylo to peklo.