Přidat názor k článku Děti se ptají na smrt

Kukuk, já byla na pohřbu své babičky, když mi bylo tak...nevím...8? 9?
Vím, že naši se hrozně pohádali, máma nechtěla, abych tam šla, ale táta si to prosadil. Byl to klasickej vesnickej pohřeb, otevřená rakev doma se svícema, pak průvod za rakví do sousední vsi ke kostelu, v kostele mše, pak na hřbitov, pak všichni příbuzní na hostinu.
Ve chvíli, kdy jsem babičku v té rakvi viděla, mi to teprv došlo - byla taková cizí a neživá a já se hrozně rozbrečela, nemohla jsem popadnout dech...a cítila jsem, že je to dobře, že jsem ji takhle mohla vidět. Že mi došlo, že je mrtvá opravdu, a tak se s ní můžu opravdu rozloučit. A odpoledne na hostině už mi, jako i všem těm dospělým tam, odlehlo a bylo líp.
Pokud jde o moje děti, taky bych je na pohřeb vzala, právě proto, že smrt není nějaké tabu, k životu patří a nemá cenu je před nima skrývat, spíš jim umožnit projevit smutek a rozloučit se a vidět, že i ostatní to po svém nějak prožívají a vyprovázejí toho milovaného mrtvého.