Přidat názor k článku Děti se ptají na smrt

tak jak to mám vysvětlovat mým dětem. Když mi bylo asi 6 let, zemřel děda. Dodnes si pamatuji mamku, jak sedí v kuchyni a nic neříká. Nevěděla jsem, co se stalo. Hned ráno jsme jeli za babičkou a rozloučit se s dědou. Ležel na posteli - stále mám ten obraz před očima. Už to nebyl on a strašně mě to děsilo a vlastně jsem byla ráda, když dědu odvezli. Po týdnu byl pohřeb, což jsem vůbec nechápala /vždyť my se už rozloučili/. Na pohřbu byla otevřená rakev. Byla tam spousta lidí, kteří brečeli a po pohřbu se klidně smáli a bavili se mezi sebou. To je myslím na takových pohřbech to nejodpornější. Cizí lidi vykládají o vašem blízkém obecné blbosti, pak pod tíhou atmosféry roní slzy a venku jsou rádi, že už to mají za sebou a ještě leckdy vašeho blízkého pomlouvají. Jasně že ne před dospělými, ale dítě? To tomu nerozumí. Tenkrát jsem myslela, že mi pukne srdce. Tehdy jsem k těm lidem okolo cítila nenávist za to pokrytectví a totéž cítím při každém pohřbu. Nějak nechápu smysl obřadu - týden po smrti. Myslím, že obřad měl smysl kdysi - kdy byl pohřeb max. do následujícího dne. Teď mě to připadá necitlivé. Já sama se chodím rozloučit na hřbitov později, a hlavně sama. Když už jsem schopna to všechno nějak zpracovat.
Jít na pohřeb je slušné a hlavně v příbuzenstvu je to povinné. Podle mě to je špatné. Poslední rozloučení by mělo být max. druhý den. Ale já osobně se potřebuji se svým blízkým rozloučit prostě jinak - jenže tento postup je chápán jako neúcta k mrtvému. Jenže mě jako neúcta připadá pohřeb s týdenním zpožděním a nacvičenou řečí najatého řečníka, který mrtvého vůbec neznal.

Tak jak v takovém případě mám svým dětem vysvětlovat smrt. Brát je na pohřeb, nebo raději ne? Psychologové říkají, že ano, ale mě se to moc nezdá.