Přidat názor k článku Děti se ptají na smrt

Xantipo,

těžko můžeš dětem vysvětlovat něco, s čím sama nejsi smířená.

Mně umřel tatínek náhle, když mi bylo 15 let. Maminku jsme v té době už neměli. Já jsem v té době nevěděla, kam půjdu, tatínek měl sice spoustu příbuzných, ale nestýkal se s nimi (ne, že by si něco udělali, ale "nechtěl je otravovat"). Měsíc před tatínkem umřela stará tetička z příbuzenstva a my jsme jí oba byli na pohřbu, i když já jsem ji vůbec neznala. V té "širší" tatínkově rodině bývalo zvykem, že se po pohřbu vždycky uspořádalo posezení u někoho doma, příbuzní se tam sešli, zavzpomínali na toho, kdo odešel, a popovídali si o tom, co je u nich nového (protože se bohužel takhle všichni scházeli jen při takhle smutných příležitostech). No a na tom pohřbu té tetičky si mě ti příbuzní všimli. Když pak umřel můj tatínek, tak si můj strejda (ne jeho bratr, ale bratranec) hned rozhodl, že si mě vezmou k sobě. Po tatínkově pohřbu bylo to setkání u něj doma, já jsem byla chvíli zalezlá v pokoji a brečela jsem, ale pak jsem šla mezi ně a bylo to hodně pozitivní -oni byli velice taktní a já jsem neměla pocit, že se smutkem zadusím. Pak se ke mně i ti ostatní strejdové a tety i nadále chovali moc hezky, zvali mě k sobě domů, i když mě předtím vlastně vůbec neznali, a já jsem měla pocit, že někam patřím (mám ho dodneška).

Myslím, že takové setkání v téhle formě může hodně pomoct - mně tehdy pomohlo moc. A jeden ze strejdů mi pak vyprávěl, že jeho tatínek vždycky říkal, že by si přál, aby z jeho pohřbu šli do hospody a tam si zatancovali. Na vesnici, kde bydleli, se to tak dělalo, a mělo to něco do sebe - jak tu už někdo napsal, jako symbol toho, že život jde dál.