Přidat názor k článku Děti se ptají na smrt

To nesouhlasím. Z vyprávění mé babičky vím, že spousta lidí např. zemřela v noci a už další den odpoledne byl pohřeb. V zimě se mohlo počkat a prý kolikrát byl problém s vykopáním hrobu v promrzlé půdě. Ale v létě se nikdy neotálelo. Tak nevím. Já to dobu nezažila.

Jestli-že píšeš, že ty zkušenosti máš ze své práce, tak mi řekni, proč já nemám právo se po svém rozloučit. Proč se důvod podpoří psychologicky. Myslím že proto, že psychologické důvody zní lépe než slovo - je to kšeft. Ano, je to tak. Smrt je kšeft a zatraceně dobrý.

Takže znovu opakuji, kdo má potřebu se loučit po týdnu s květinami, stuhami a věnci - prosím. Mohou se také rozloučit tzv. tváří v tvář - přes sklo. Moc hezké, opravdu.
Jenže já se chci rozloučit jinak a je to divné. Nezajímají mě řeči, že je pro mě lepší týden vyčkat a pak si "užít" loučení, já to chci takhle. Jenže to mi je k ničemu, protože zvyk v současné době je jiný. Zemřelého odtransportovat co nejdále a co nejdříve, na pohřbu mít vystavenou co nejhezčí rakev a nejbližší příbuzní se mohou naposledy na zemřelého podívat přes sklo. Vím, že po té době to není jinak možné, to uznávám. Ale proto se chci rozloučit hned, pohladit, podržet jeho ruku ve své, a to opravdu nejde za 5 minut, ani za hodinu. Pár hodin na to potřebuju.
Tak co bys o mě usoudila, že jsem divná, nenormální, snad úchylná a že bych se měla léčit? No nevím, chci toho tak moc?