Přidat názor k článku Děti se ptají na smrt

Myslím, že tady jde o celkové nepochopení pojmů. Já to vidím tak, že pro vás je poslední rozloučení pohřeb. Jenže pro mě už ten konečný pohřeb, který je navíc uspořádán za týden, není žádné rozloučení, už to není nic, pro mě.
Uznávám, že to lidé chtějí, že si přejí mít pohřeb s květinami, hudbou, hodně lidí, stuhy apod. Že sami pro sebe chtějí takový pohřeb a chtějí se takových pohřbů zůčastňovat, protože to pro ně funguje jako poslední rozloučení. Ale proč nechápete, že pro mě je to jiné. Já nechci, aby hned druhý den přispěchali lidé na rozloučení s mým blízkým a hodiny se na mě dívali, jak držím mrtvého za ruku /jak psal Psychouš/. O tom to není. Pokud si zemřelý přál takový ten klasický pohřeb, prosím. Respektuji to a zúčastním se. Jenže pro mě už to je pouze splnění přání zesnulého, pro mě osobně to nic neznamená. Já mluvím o tom, že já osobně se potřebuji rozloučit jiným způsobem. Já se potřebuji rozloučit s dotyčným hned po úmrtí a zůstat s ním pár hodin. Nechci u toho obecenstvo. Je to čistě soukromé. Pro někoho to už je mrtvola, ale pro mě ne. Pro mě je to ten blízký člověk, ač je už zemřelý. Paradoxně cizí mrtvola je to pro mě právě ten týden po smrti. Už to není ten člověk pro mě blízký, má jen jeho podobu, ale už to je někdo jiný. Ostatní uctívají mrtvolu /prosím přítomné za prominutí při těchto výrazech/, ale přitom všichni se ihned po smrti k mému blízkému chovají jako k cizí mrtvole. V nemocnici se ho už nesmíte dotknout, nesmíte s ním zůstat o samotě, okamžitě se navlékají rukavice a už se ho nikdo nesmí dotknout holou rukou. Chovají se k němu jako k nebezpečnému odpadu. Já je nenutím na mrtvé sahat holou rukou. Ale pro mě je to stále ten člověk, který pro mě něco znamená a já s ním chci zůstat ještě nějakou dobu, než mě navždy opustí. Chci s ním zůstat na nějaké důstojném místě. Jako důstojné místo rozhodně neberu nemocniční pokoj, či dokonce lůžko v pitevně.
O tom mluvím, já potřebuji takové rozloučení. Nikoho nenutím, aby to se mnou sdílel.
Doposud mi to nebylo nikdy umožněno. Pak na pohřbu už nedokážu cítít ten smutek a následnou úlevu, o které mluvíte. Je to těžké to popsat. Já cítím vztek a bezmoc, protože ta chvíle rozloučení pro mě je už nenávratně pryč.
Všichni okolo pláčou a já vidím v tom jejich pláči úlevu. Já nic necítím, chtěla bych, ale nejde to. Pro mě ta úleva a smíření nepřichází.
Pak je to strašně těžké. Nejde zajít na pohřeb, či na hřbitov, nebo nevím co.
Prostě mi chybí to přímé osobně rozloučení. Je to tak těžké pochopit?
Je hezké, že jsou ostatní spokojení, neberu jim to. Když se pozůstalý má rozloučit se zemřelým a je to v jeho zájmu, proč mi někdo nutí formu, když já to cítím jinak. Chápete ten rozdíl? Já nejsem proti pohřbům, nechci je zrušit, já pro to přijetí smrti potřebuji něco jiného. A ono to nejde proto, že prostě se to dělá takhle. Komu bych tím ublížila? Myslím, že nikomu.
Psychouš mi vyčítá, že stále říkám "já". Ano, uznávám. Ale vy ostatní se taky oháníte zase svým já, případně ostatními pozůstalými - ono to zní lépe.
Jenže já jsem také pozůstalá. Já vám vaše pojetí posledního rozloučení neberu, ale díky celospolečenskému klimatu je mě osobně poslední rozloučení odpíráno. Chci něco tak strašného?