Přidat názor k článku Jedna dvě, Honza jde

Tak já miluju divadla, výstavy, zámky a jiné kulturní počiny vč. knížek jako nic jinýho na světě (po manželovi a dítěti, pochopitelně). Ale přesto jsem ochotná připustit, že dvouleté dítě většina prohlídek zámků bavit prostě nebude, bude tam zlobit, kňourat a vyrušovat. Proto mi přijde naprosto přirozené vzít mateřství se vším všudy - včetně určitých omezení. Souhlasím myslím s Olinou, že to není o kultu dítěte, ale kultu vlastního ega: prostě lidé si pomaličku odvykli si vůbec něco odříkat (samozřejmě že ne všichni, a ani ne všichni z Rodiny). Eventuelní přirovnání s vykazováním kočárů z obchodů na místě není - u nákupů jde o nutnost, prohlídka interiérů zámků je jen čisté potěšení ega. Když bude hodinová prohlídka zámku kořeněná neustálým fňukáním nebo pokřikováním dětí, tak z té prohlídky nebude mít nikdo nic - a je od rodiče velké sobectví, pokud něco takového vyhledává záměrně a bez ohledu na ostatní návštěvníky památky. Kulturní vyžití pro své ego se může nahnat jiným způsobem - prohlídkami expozic vyloženě určených dětem (viz pardubický zámek), krátkých tak, aby se dalo předpokládat, že dítě vydrží, ZOO, muzea loutek či hraček, s nějakými šermířskými akcemi anebo sokolníky... Samozřejmě když má člověk neodolatelnou chuť na určitou expozici jít, má ještě přece možnost zainteresovat manžela nebo babičku, kteří možná ochotně dítě pohlídají venku... Já mám zkušenosti, že mé dítě se o interiéry zámku začalo zajímat až kolem šestého roku věku, do té doby jsme to vždycky "nějak" zaonačili - procházeli se jen parkem, anebo využili dovolené manžela k tomu, že manžel pobýval se synem venku a já nahlídla dovnitř. Rodičové, nebuďme sobci. Dítě je zralé na klasické zámecké interiéry až tehdy, pokud je možné se s ním rozumně domluvit tak, aby nehlučelo. A nehlučet při kulturních akcích - to je docela normální pravidlo lidského soužití. V divadlech taky přece není dovoleno hovořit nahlas - prostě jde o to, že intenzívně vnímat krásno a kulturu lze skutečně jen tehdy, když zážitek není ničím rušen. Není to o nepřátelství vůči dětem, ale o kvalitě prožitku.
Jinak to přátelství vůči dětem bych spíš viděla v tom, aby v parcích zámků byly hrací koutky, nebo poblíž nějaký "zvěřinec", na nádvořích kašny s rybičkami, případně mezi stromy nějaké zajímavé plastiky... prostě místa, kam by se mohlo dítě s doprovodem uchýlit.
Například jsem si všimla, že i když je synovi už poměrně dost let (7,5), tak radši než zámky má prachobyčejný potůček v lese, kde může šťourat do písku, přenášet kameny a stavět mosty z klacíků:-) (S lesem může být samozřejmě potíž - žena sama v lese není asi zrovna moc bezpečná kombinace - ale je to tak: písek - a voda - to jsou živly, které děti prostě milují:-)
M.