Přidat názor k článku Jedna dvě, Honza jde

Dobromilo, nemyslím, že by to byl problém generační, spíš je to problém spojený s tím, že každý jsme jiný - jinak vychovávaný, jinak temperamentní... Třeba mému manželovi nevadí, když naši haranti dělají bugr - jsem to já, kdo má věčně napjatý nervy a snaží se všechny tři (holky i manžela) zklidnit. Jo, jsem odchovaná tím - "zklidněte se, nebo nás sousedi vystěhujou". Je mi neskutečně trapné, že děti radostně vejskají na chodbě baráku (mně ne, když přijde manžel domů) a že je manžel vejskající odnese rozsvítit světlo z jednoho patra do druhého... A přitom když jsem se za ten rámus omlouvala právě starším lidem, tak mě ujišťovali, že jim to ani trochu nevadí, že je milé slyšet malé děti jakou mají z tatínka radost... A když jsme na návštěvě u známých v Rakousku (je to generace mých rodičů), tak si tam připadám jako Herodes - oni se opakovaně diví, proč je neustále napomínám, vždyť jsou hodní. OK, pokud jsme u nich v bytě, tak pro mne za mne, ať jim z něj třeba udělají třeba kůlničku na dříví, mají, co chtěli. Ale já jsem za matku-tyrana i když se je snažím udržet v klidu třeba v restauraci, v muzeu... prý jsou to přeci děti, tak jsou trošku živější a co?

S.