Přidat názor k článku Jedna dvě, Honza jde

Xantipo, to jsou dvě různé věci. Neschopní zdravotníci, kteří na jeden čas objednají třicet lidí, a klid v čekárně. Na úvod mohu říct, že můj syn měl i jako maličký velké štěstí, že se vždycky našla nějaká hlídací babička, když jsem musela jít k lékaři já. Takže s ním jsem chodila vždy jen tam, kam musel jít on. No - a pak co s dítětem v čekárně? Tak jednak jsme měli to štěstí, že jsme po doktorech moc chodit nemuseli - a když jsme chodili, tak to bylo často zařízení připravené na přijetí dětí, třeba dětské oddělení nemocnice: hrací kobereček, houpací zvířátko, leporela, video, kostky, autíčka... Na jiných místech to zase "rychle odsejpalo", takže několik hodin v čekárně z organizační neschopnosti zdravotnického zařízení jsem asi moc nezažila. No a pak byla místa a situace, kdy syn musel čekat déle a prostředí na děti přichystané nebylo. Ovšem na takové situace jsem se dobře připravila já - brala jsem s sebou nějakou hračku, knížku, blok a pastelky, nebo třeba dětský časopis. Takže jak v čekárně ordinace, tak ve vlaku jsem byla připravená dítě zabavit čtením, tichým vyprávěním, prohlížením obrázků nebo kreslením. Někdy to potřeba nebylo - syn se třeba dost rád při jízdě vlakem díval jen tak oknem ven na ubíhající krajinu. Ale jindy jsem to využila. A právě na těch situacích se dítě učí, že v čekárně se nelítá bezhlavě mezi pacienty, nekřičí nahlas a nevýská, ani se nahlas nemluví o lidech "naproti" atd. A když je dítě tak živé a neposedné, že i při hodinovém čekání u ordinace má rodič problémy ukrotit jeho energii, tak je to právě jedno z měřítek, které rodiči napoví, jestli vydrží či nevydrží být tiché a klidné i v situaci, ve které nemá nic zajímavého "na práci". --- Takže nekritizuju každého rodiče, kteréhož dítko nezvládá být tiché a klidné před ordinací, jen zdůrazňuju, že je to situace, ve které se může dítko přiučovat sebeovládání a ve které rodič poznává temperament svého potomka.
M.