Přidat názor k článku Deník koule - začátek

Já měla to štěstí, že jsem nezvracela - vůbec. Ale blbě mi bylo - strašně mě pálila žáha /to nepřestalo doteď a těhu nejsem/ a koprovku? To by mě zabilo. Jen jsem si připadala divně, když na mě soucitně koukali lidi většinou v supermarketu a občas, aby řeč nestála, se mě ptali - tak kdypak už to bude? Načež jsem je dorazila sdělením, že doufám, že ještě za dlouho, neboť jsem teprve v 5. či 6. měsíci. Ale na druhou stranu bylo dobrý to, že mě pouštěli běžně sednout v autobuse a v supermarketu dopředu k pokladně - a to už od toho zmíněného 5. měsíce - asi se báli, že pokud to neudělají, porodím ihned.
Když mě viděla po porodu s mimi v košíku pokladní v našem supermarketu, kam chodím běžně nakupovat, rozzářila se, jako kdyby mimi bylo její vlastní a prohlásila - no konečně, už jsem myslela, že prasknete a čekala jsem, do jakých obřích rozměrů dorostete, stejně jsem nevěřila, že čekáte jen jedno. To jste si oddychla, to je úleva.
Dobrá duše to je, měla bych se na ni zlobit? A proč? Asi si dokázala představit, jak jsem se cítila.