Milá Zo.e,
chápu tvoje nadšení pro sílu naší mysli, jenže milá zlatá, nejde soudit černobíle. Působíš na mě tak, že čerpáš pouze z jednoho typu pramenů, a to nikdy nestačí. Aby sis mohla udělat obrázek a jasno sama v sobě (natož abys mohla někoho takhle razantně posuzovat a radit!!!), musíš se snažit zjistit si co nejvíce různých stanovisek a pak teprve si vytvořit SVUJ VLASTNÍ názor na věc. To platí vlastně u všeho, v otázce tak složité a tajemné jakou představuje naše podvědomí a nevědomí obzvlášť. Zatím, myslím, žiješ ve svém vlastním ale mylném světě. Budiž ti to přáno, když ti jednostrannost vyhovuje, ale prosím tě, neubližuj tím jiným lidem, kteří se snaží narozdíl od tebe se ve světě zorientovat. Nejspíš na tebe někde čeká "prohlédnutí" a nepřála bych ti, aby tě moc bolelo... Jak bys mi podle tvé teorie vysvětlila skutečnost, že mnoho budoucích maminek, které o těhotenství stály, zvrací a snáší ho špatně a jiné, které o prcka v sobě vůbec nestály a nestojí, projdou těhotenstvím jako by se nechumelilo? To, v jakém jsme právě rozpoložení, náš stav bezesporu silně ovlivňuje, ale nemyslím, že by to bylo tak průzračné, jak se ty domníváš. Sama jsem otěhotněla tak nejak chtíc - nechtíc. I když jsem ani nepomyslela na to, že bych se prcka zbavila, to bych nikdy nemohla udělat, trvalo mi než jsem se s tím srovnala, protože v prvním trimestru jsem byla pekelně unavená a přitom jsem chodila do práce a chystala se na závěrečnou státnici na uni. Únavou jsem pomalu nevěděla, jak se jmenuju. A navíc se mi vůbec nechtělo opustit mou práci, musíme se kvůli mimču přestěhovat (a byt totálně inovovat) Přesto jsem neměla ani jednu nevolnost, žádné zvracení. Jak mi to vysvětlíš?
Zkrátka milá Zo.e, život není černobílý, jak ty si naivně podsouváš a taky lidé nejsou stejní. Každý prožívá věci jinak a jinak na něho působí okolní svět i těhotenství. Ty se prosím tě nad sebou zamysli, jestli jsi opravdu tak dokonalá a duševně srovnaná a vyspělá, abys mohla jiným kázat. Pěkný den i život přeje Sarah
Předchozí