Přidat názor k článku Jak se rodí ve Švýcarsku

Asi před osmi lety jsem coby budoucí dětská sestra chodila na praxi na porodní sál jedné pražské porodnice. Sál byl velké letiště rozdělené zástěnami na jednotlivé boxy. Stranou od ostatních stál jeden box krytý závěsem a o něm nám s despektem bylo řečeno, že je pro ty ženy, co chtěj mít partnery u porodu, "taková blbost, no řekněte, vám by se líbilo, kdyby vás manžel očumoval, když rodíte?" Nevím, jak sál vypadá dneska, ale jak čtu na Rodině, tatínky už tam pouští běžně. A to je dobře, aspoň mně vůbec nevadilo manželovo "očumování", spíš mi bylo nemilé, že během šesti-sedmi hodin se u mne vystřídalo devět různých zdravotníků a ani jeden mi neřekl - Jsem lékař a jdu vás vyšetřit, jsem asistentka jdu vám provést to a to... Takže partneři u porodu začínají být v Čechách samozřejmostí, i když pořád ještě to není ono - např. manželovi při příchodu na oddělení se slovy "Sem nesmíte" zabouchli dveře před nosem. Na mé upozornění, že lékařka říkala, že by na CTG mohl být se mnou, mi asitentka sdělila, že nemohl - ona nemá čas, tak proč by ho měla pouštět, když ho nikdy žádná u sebe nemívá? A jeden můj známý si zase stěžoval, že v jiné porodnici ho pro změnu poslali domů a když mu žena zavolala, tak stihl dojet tak tak na samý závěr, takže znalosti z kurzu (masáže a pod.) ani nemohl uplatnit... Ale koho musím pochválit, je můj gynekolog. Když jsem mu vtrhla do ordinace s manželem, vzal to jako naprostou samozřejmost a UZ prováděl celkem třikrát. Jednou pro sebe, podruhé vybíral zajímavé obrázky pro manžela a napotřetí natočil monitor ke mně a pro velký úspěch vše zopakoval. Samozřejmě s tak podrobným komentářem, že málokdy nás napadla nějaká doplňující otázka. Což bylo báječné, protože manžel si nějak nedokázal vytvořit vztah k mému bříšku a UZ bylo jeho jediným spojením s naším mrnětem - vždycky se na vyšetření těšil víc než já... Takže české porodnice se tatínkům otevírají a mám pocit, že mužů, kteří u narození svého dítěte chtějí být, přibývá (soudím tak dle svého okolí). Asi je to dané také tím, že porod se pomalu-pomaličku začíná brát jako normální součást života a ne jako těžká životzachraňující operace...
Silvi, přeji ti hodně krásných chvil s děťátkem. A neboj, určitě se dcerce naučíš rozumět a sama poznáš, co ji zrovna trápí. Mimochodem, dudlík. Taky ho nedávám, i když mi někteří prorokují, že když nemá dudlík, bude si cucat palec a způsobí si deformaci patra. Zatím je Verče osm měsíců pryč, dudlík používá jako jakoukoli jinou hračku a palec si taky necucá. Ahoj Sylvie